Horký den v Halenkovicích
Je teplo, klid. Krátce po poledni. Sobota 12. září, v Halenkovicích. Na prosklených dveřích obecního úřadu visí plakátek s nápisem Horký den. Pozvánka na vzpomínkovou akci na zdejšího obyvatele, básníka a kamaráda Františka Horku, který zemřel předčasně v 58 letech v únoru tohoto roku, na vzpomínkovou akci pořádanou časopisem Herberk a obecním úřadem. Lidé už se sešli, předsálí obecní halenkovické knihovny se zaplnilo. Nejdříve vystoupila členka orchestru Vídeňské státní opery s povinnostmi ve Vídeňské filharmonii Barbora Valečková, houslová virtuózka, rodačka z nedalekého Uherského Brodu, nenápadná a skromná mladá žena. Hrála tak, až si někteří mezi sebou špitali, že je to pro jejich ušiska škoda. Ale nedalo se houslím uniknout, vyhnout. Barbora mířila pořád přesně. A ještě i chvíli poté, když dohrála a my poslouchali ozvěnu v nás, - v našich hladových duších hříšných těl – tak nějak to Franta v jedné básni napsal.Po dlouhém potlesku diváků přiblížil vznik internetového časopisu Herberk a stručně a výstižně po svém představil jeho členy, tedy i Františka, básník, výtvarník, sochař a také čestný herberksfotr Jaroslav Kovanda. Možná, že právě v době, kdy si koupil chatu v Halenkovicích a za pár dní zjistil, že přes cestu u rybníka bydlí další básník a skvělý vypravěč, vznikl v jeho hlavě nápad na časopis. Kdo ví, jestli by dnes Herberk existoval bez Františka, který svého souseda tak často navštěvoval. Při svém vystoupení Jaroslav ocitoval několik vět z Epikura (z listu Idomeneovi), které nepotřebovaly další komentář:
Prožívaje blažený a zároveň poslední den svého života, píši vám toto: řezavka a úplavice se u mne dostavily s bolestmi, jichž velikost již nepřipouští stupňování, ale to všechno vyvažuje radost, kterou pociťuji při vzpomínce na naše rozhovory.
Pak následoval hudební předěl, ale klasiku vystřídal underground: na kytaru zahrál a zazpíval brněnský René Müller z kapely Tiché lodi. Slova se potom ujal další člen Herberku, básník Tomáš Lotocki, který přítomným představil novou sbírku hladím Tvoji klíční kost. Ovšem ne svoji vlastní sbírku. Přečetl z ní pár básní a přiblížil také nesnáze kolem jejího vzniku, mimo jiné obtíže se sháněním textů do ní. Řeč byla o básnické prvotině (a současně sbírce z pozůstalosti) Františka Horky. Vyšla pár dní před Horkým dnem jako Frantovo „best of“ a jako sedmý svazek edice HeWer, kterou společně založily časopisy Herberk a Weles. Tomáš jímavě četl:
Kouzelník
Kovandovic Vojtíšek
loví rád v kalných vodách
halenkovského rybníka
často zasekává háček
i do trpělivosti svého dědy
Ale jeho úlovky jsou zatím vždy
podměrečné stejně jako roky
jeho života
Přesto někdy čaruje
to když bez návnady
vytahuje malé okounky
pruhované svým mládím
Opět zahrál René a nakonec přidala Barbora pomalejší skladbu od Johana Sebastiana Bacha. V zadní části předsálí knihovny stály panely s velkoformátovými černobílými fotografiemi Halenkovic, z nichž některé tvoří výtvarný doprovod zmíněné sbírky. Jejich autorem je básník, grafik, fotograf a člen Herberku Petr Palarčík alias Petr Pustoryj, který také stručně přiblížil jejich vznik: jak procházel napříč dědinou a mrkal spouští tak, až jsme potom valili oči… Krásné fotky byly k vidění i na prodej několik týdnů.
Celé předsálí knihovny zaplnili lidé, zdejší i ze vzdálenějších míst, básníci i prozaici života. Většinou Františkovi sousedé, přátelé, známí. Nechyběla jeho žena Irena. K vydařenému Horkému dni přispěli účinkující i diváci (mezi nimi starosta Halenkovic Jaromír Blažek a zaměstnankyně úřadu Pavlína Bieberlová, bez jejíž ochoty a zápalu pro věc by se Horký den neuskutečnil), přičemž hranice mezi oběma skupinami se začaly rozplývat.
Z obecního úřadu se podle programu pokračovalo do hospody Na Kopci, kam asi František pravidelně nechodil, nicméně byla tento den na rozdíl od jiných zdejších krčem pro veřejnost otevřená. A jak se ukázalo, byl v ní také pingpongový stůl a slušná akustika, což jsme brzy ocenili, když Barbora opět zahrála několik skladeb. Byl to úchvatný poslech. A zvláštní pohled: soustředěná žena neuvěřitelnými grify prstů na střídačku lechtala a přiškrcovala krk houslí, když zpřítomňovala ve staré hospodě s vrzajícími parketami hudbu Paganiniho, a z obří historické fotografie na stěně za ní shlíželi do sálu chlapi v bekovkách, nenuceně opření o nákladní automobil, na jehož korbě byly pod plachtou zřejmě složené pivní sudy. A do toho se od výčepu culila nahá blondýnka z kalendáře, které tiskly nejodvážnější státní podniky v 80. letech minulého století. Čas se ale opravdu (na chvíli) zastavil. Přinejmenším alespoň zauzlil. Avšak nevracel. (Niccolò Paganinimu kvůli jeho neobyčejným schopnostem a snad i divočejšímu vzezření církev odepřela pohřeb na hřbitově pod záminkou, že byl spolčený s ďáblem.)
Také v hostinci zazněly básně, nejen Františkovy, ale i o jeho synovi. Mimo jiné tato Frantova v podání básníka a člena Herberku Petra Odehnala:
Viselci
každý správný chlap se nakonec oběsí když se děda
vpíjel chodil se věšet na Zadní Krásnou provaz z oběšence
kdo má dobře nakoupí starý Ló se oběsil v šopě na dřevo
vedle vlčáka staženého z kůže tak tam viseli spolu jeden do klobásek
a na pečení a druhý do země nebo ho spálí? boty z oběšence
kdo má nikdo ho nedohoní na Zadní Krásnou je daleko
než tam dojdeš vystřízlivíš palec z oběšence
kdo má za škraní nikdo ho neuvidí stejně tam v horách
visí naše duše opilé na dubiskách prastarých
Před hospodou dva chlapíci nořili ruce do temnoty motoru nějaké postarší škodovky a Petr Palarčík je vyfotil. A Horký den pokračoval procházkou kolem zdejších božích muk, odkud byl nádherný výhled na východ i západ, na Tlustou horu nad Zlínem a téměř až k Budačině, Františkem Horkou v jeho básni tak silně pojednaném místě s tajemnými skálami, kde se prý v dávných dobách ukrývali loupežníci. Klesali jsme po cestě mezi poli, na kterých válel sudy suchý zářijový vzduch. Procházeli jsme Halenkovicemi po cestách, které se natahovaly mezi jejími konci, loudali jsme se snad nejroztaženější obcí Česka. Do pomalého kroku na kytaru hrál brněnský bluesman Miloš Kocman. A když to bylo z kopce nebo po rovině, tak i na foukací harmoniku. U soch svatých Petra a Pavla, přičemž prvně jmenovaný v pravici vítězně třímal mocný klíč, jsme si spletli cestu. Další zastávka měla být velmi záhy v domě Jaroslava Toufara, bývalého ředitele napajedelské Fatry, v jeho krásné chalupě na protější stráni. Avšak trvalo to déle, než jsme si mysleli. Stoupali jsme vzhůru, stále a stále ale stále pomaleji. Slunko pomalu sláblo spolu s námi. Na kopci pod lesem si někteří odpočinuli na lavičce ve stínu kaple s výhledem na (skoro) celé „tělo“ Halenkovic, jiní vyrazili sbírat bedly.
Asfaltka vedla podél lesa, pak se stáčela opět dolů. Na políčku ve stráni místní zemědělci sklízeli dýně: mladší z nich nosil ty oranžové balvany v záklonu na vlečku za malým traktorem.
Na kamenném nádvoří domu Jaroslava Toufara bylo přichystáno občerstvení a seděli tam už delší dobu ti účastníci akce, kteří nespoléhali na pohon vlastních dvou, ale cizích čtyř. Jaroslav Kovanda listoval staršími čísly Heberku a namátkově četl básně. Četla se Františkova próza, knižně nevydaná. I aforismy jeho oblíbené Marie von Ebner-Esenbach, šlechtičny, spisovatelky a rodačky z nedalekých Zdislavic. „Kde by byla moc žen, nebýt ješitnosti mužů?“ zněl jeden z jejích přesných aforismů. „Lidé, kterým jsme oporou, nás tak často udržují při životě.“
Potom jsme se vydali na poslední část Horkého dne, když se už ochlazovalo a setmělo. Sešli jsme do údolí a zabočili k chatě Jardy Kovandy, kde byla po živé diskusi na rozličná témata vzpomínková akce důstojně ukončena a všichni se pokojně rozjeli nebo rozešli do svých domovů. Slova pohasla, vzpomínky nepřestávaly doutnat. Noc byla jasná a tichá. Padala rosa, občas skorá jablka.
Milan Libiger
Pozn.: v knihovně jsou k zapůjčení sbírky jednotlivých básníků, které halenkovické knihovně darovali. Velké díky. Také zde naleznete 2 knihy Marie von Ebner-Eschenbachové: Má dětská léta a U mých krajanů. Chybí nám svazek druhý román Obecní dítě - rádi bychom získali.
FOTO: Petr Palarčík
Bližší informace o Herberku naleznete zde: http://www.herberk.eu