Kultura za časů pandemie
Neumím si představit, že na rok 2020 bude někdy někdo vzpomínat v dobrém. Rok pandemie, která přešla i do tohoto roku, jako medúza, která se přisála na lidstvo a nemíní se této kořisti zbavit. Lidstva, které se dlouho a draze připravovalo na boj jedněch proti druhým. K čemu byly obrovské přehlídky zbraní, megatuny ukryté ve schránkách pod superrychlými letadly. Nastoupil vir menší než vše ostatní a lidstvo je ve smrtelném nebezpečí. Nebudu dál rozvíjet tuto katastrofickou vizi. Raději se podívejme, co to udělalo s námi.Ne nadarmo se již od věků říká, že člověk si i obyčejných věcí začne vážit, až mu chybí. Takže – zákaz vycházení, zákaz shromažďování, zavřené školy, zákaz zpěvu, člověk jako by se ocitl ve filmu Pyšná princezna. Konec veřejných akcí, vše skončilo. Staly se i naprosto nevídané věci, například když biskupové žádali občany, aby zrušili návštěvu kostelů. Pandemii se podařilo to, na co nestačila ani žádná diktatura.
Dny, které teď probíhají, patří k těm nejdeprimujícím v životě. Jeden den je jako druhý. Žádné hospody, kavárny, žádné zájezdy do Slováckého divadla, žádné koncerty a hudební večery v místním kulturním domě. Zákaz podávání rukou, líbání, objímání, přiblížení se jeden k druhému na méně než dva metry.
Snad ani vojna nebyla tak bezútěšná. Na ni se, ač je to nevysvětlitelné, po letech vzpomíná ve veselém. Upřímně pochybuji, že něco takového bude dopřáno době koronavirové pandemie. Na vojně se stříhal metr, kdy to skončí, konec tohoto je v nedohlednu. Žádné světýlko na konci tunelu nám nesvítí na cestu.
A přitom měla v Halenkovicích místní kultura na rok 2020 pěkně našlápnuto. Takže, aspoň k těm, kterých jsem se aktivně či jako divák účastnil.
Večerní setkání Po setmění se přestože se jedná o novinku (nejen v Halenkovicích ani na kulturním odboru Krajského úřadu ve Zlíně o něčem podobném nevěděli) získala rychle své příznivce. Poslední setkání roku 2019 „Dobrý ročník“ a první večer roku 2020 „Vrtěti psem“ byly mimořádně úspěšné a těšili jsme se na další podvečer.
Měl to být film „Pollock“ o životě snad nejslavnějšího amerického malíře 20. století. Možná se některým zdál příliš náročný, ale byl jsem přesvědčen, že ti, co zvládli filmy „Zvětšenina“ a „Vlasy“ zvládnou i tento film. Měl jsem připravených i pár historek o vztahu k modernímu umění, některé dokonce pravdivé. Co naplat, pandemie vše odložila na neurčito.
Netušili jsme, že poslední setkání byla i loučením se Šárkou Hrubanovou. Nenápadná zjevem a vystupováním. Během pár let života, co jí byly vyměřeny pro pobyt mezi námi, se dokonale sžila s halenkovickým prostředím, ale přitom stále zůstala sama sebou, aniž by se rozplynula v šedém davu ostatních. Právě ona navrhla „Dobrý ročník“ jako náplň jednoho setkání. Dobře zvolený večer. Šárka byla opravdu „Dobrý ročník“.
A co další plány? Myslí mi prošly filmy jako Sladký život – Anita Ekberg se koupe ve fontáně Di Trevi, Casablanca s Humphrey Bogart, Africká královna s Katharine Hepburn a Humphrey Bogartem i polský film Nůž ve vodě a další. Řeknete, vše na jedno brdo, ale co byste jiného čekali od Tondy Slaníka. Každý, kdo přijde má možnost navrhnout další večer podle sebe.
Pandemie se dotkla celého kulturního života v obci. Tři králové… a potom nic. Pouť, pohádka, loučení se školou, letní tábory, otvírání a zavíraní nebe modeláři, hudební odpolene. Letní, ani podzimní sezóna nezačaly.
Jedna nezapomenutelná věc se však podařila: Horký den. Podrobně je popsán ve Zpravodaji 95. Ovšem pro mě bylo jako blesk z čistého nebe vystoupení houslistky Barbory Valečkové. Nikdy bych nemyslel, že něco takového na Halenkovicích zažiji. Úplně mě to vzalo, jen jsem litoval, že již dávno jsou pryč časy, kdy po operním představení vyběhli milovníci opery před dům opery, vypřáhli koně a sami, za nadšeného volání shromážděných davů odtáhli kočáry s drahocenným nákladem do místa bujarého veselí. Zlatá doba opery.
Na tento rok se chystá další úplná novinka. Čtenářská beseda na téma Halenkovické poklady se otevírají. Ve zpravodaji již delší dobu vycházejí výňatky z hromady tištěných i ručně psaných materiálů z halenkovické historie. Jsou zajímavé a všechny se nedají zpracovat do „čtivé“ formy. Proto má být večer věnovaný četbě z těchto materiálů. Pro vytvoření odpovídající atmosféry by měl být potmě, jen při svíčkách, občerstvení čaj a křížaly. Uvažovalo se i o tom, že se bude drát husí peří. Všechno je připraveno, jen se neví, co na to pandemie a odpovídající usnesení vlády. Musíme doufat.
Jedním z nejhorších omezení bylo uzavření místní knihovny. Toto se přímo osobně dotýká nejen pravidelných návštěvníků – čtenářů, ale opravdu všech.
Veřejná knihovna, to je něco jiného, to není kus nábytku doma v obýváku. V posledních letech se užívá termín obývák obce. Co to znamená? Není to nic složitého. Stačí si otevřít kterékoli číslo Halenkovického zpravodaje a podívat se, co všechno se skrývá pod částí KNIHOVNA. Nejen sledování a zajišťování nových kmih a seznamování čtenářů s nimi. Výchova malých čtenářů ke vztahu ke knihám a četbě. Besedy, nejen o knihách, tematické večery (Po setmění, Čtenářské besedy, večery u táboráků) a další. Sám ani úplnou činnost knihovny neumím vyjmenovat. Zeptejte se raději sami.
Veřejná knihovna je svět sám pro sebe. Její návštěva je pro návštěvníka sama o sobě událostí. Procházet mezi regály plných knih, občas se zastavit u knihy, která tě zaujme, aniž víš proč, listovat si v knihách, které už dávno nikdo neotevřel, čichat k nim a cítit v nich dobrodružství, dálky, vášně a mládí let dávno a dávno minulých. Zvláště staré knihy, ty, co jsme četli jako děti a mládež mají své kouzlo. Vezmete ji do ruky, náhodně otevřete a objeví se váš hrdina. Je jedno, je-li to Robinson Crusoe, kapitán Nemo nebo Mirek Dušín. Rázem jste v místech a čase, kde není pandemie, neschopní politici ani vaše vlastní stárnoucí tělo.
To je obecní knihovna. Sebeobsáhlejší stroj, který ze sebe sype tisíce informací, má ve své paměti miliony knih, to nikdy nenahradí. Ani „okénko“ byť by bylo sebevětší pro výdej půjčených knih, ani e-katalog nenahradí pár slov s knihovníkem, nebo knihovnicí.
S místní knihovnou mám dobré vztahy, takže vím, že se na Halenkovicích poměrně hodně čte. Nejen mládež, která je ke čtení i zásluhou knihovny vychovávána ale hlavně senioři, pro které je to jen pokračováním zvyku ještě z doby, kdy se za kulturu nepovažovalo vysedávání u televizoru a (oprávněné) lamentování nad tím, co se divákům předkládá. Četba je dobrý zvyk. Bohužel se v současnosti vydává tolik knih, že je pro staršího člověka problémem ne vybrat si knihu, ale vybrat si dobrou knihu, knihu, která se mu bude líbit. Každý jsme jiný, každý má jiný vkus. Respektujme to.
Právě v této době nám dobrá kniha může překonat špatné myšlenky, které na nás mohou útočit. A které to jsou? Já dávám v této těžké době přednost lehkým, veselejším a také ne příliš těžkým (na váhu) knihám. I jídlu.
Kdo četl Městečko na dlani od Jana Drdy? Nebo Vančurovo Rozmarné léto. Filmy snad znají všichni, ale komorní příběhy napsaný mladičkým Drdou nebo Vančurova jazyková lahůdka. Nemusíme zůstat jen doma. Zvonokosy – světová klasika z Burgundska, nebo vynikající Tři muži ve člunu a na toulkách. A co Saturnin, nejen ten od Jirotky, ale i moderní od doktora Macka. A další a další. Tento výběr odpovídá samozřejmě zálibám mého věku. Ale existují i další neméně známé knihy vhodné pro překonání pandemie. S jednou z nich vás seznámím níže. Patří do knih, které mám obzvláště rád.
Doufejme, že to jednou skončí a my se setkáme v hospodě, na fotbalu, na pouti, nebo jen tak a že si při tom budeme moci potřepat rukama, obejmout a políbit se, prostě že si za korono-pandemií jen tiše zaklejeme. I když, slyšet znova housle Barbory Valečkové, to budu muset až do Vídně. A bez potvrzení o bezinfekčnosti.
Čtením proti pandemii
Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery
Řekne-li se jméno kolumbijského spisovatele G. G. Márqueze (GGM), představí si mnozí čtenáři především knihu „Sto roků samoty“. Náročná kompozice, dějově i filozoficky složitá, produkt magického realismu a postmodernismu, prostě „makačka na bednu“, která není určena všem čtenářům. Kniha „Láska za časů cholery“ vyšla později, v době, kdy GGM, jak se jeho jméno často zkracuje, byl už slavným spisovatelem (Nobelova cena 1982). Je to lehce vyprávěná kniha, která provede čtenáře širokým proudem života v Kolumbii koncem 19. a první polovině 20. století. Je to svět lehkých žen, obchodníků, vážených lékařů, lodníků. A v tomto pestrém prostředí je spojovacím činitelem láska. Láska romantická, láska manželská i nemanželská. Většinou problematická, často neopětovaná, někdy s tragickým koncem. Je to sentimentální, s lehkým humorem podaný příběh, který nikdy nesklouzne na úroveň Červené knihovny, jak to umí podat jen takový geniální vypravěč jako GGM. Ale nebojte se, láska všechno překoná. Sice až na posledních stranách a bude se na ni čekat jedenapadesát let, devět měsíců a čtyři dny. Pro mě byla její četba před již 30 lety opravdovým „pohlazením po duši“. Snad budou mít ten pocit i jiní a „Láska za časů cholery“ pomůže k překonání bolestí kultury za časů pandemie.
- as -